Předtím...
... a potom
Whatever.
… aneb však já bych se rozepsala, kdyby to šlo. Ani mi nepřišlo zvláštní, že jsem obě holky neviděla víc než 4 měsíce. Rychle se zapojily do erasmáckýho koloběhu a já se zas naopak opět podívala po Turku očima turisty. V programu nesměl chybět ostrov Ruissalo, Naantali, sauna s koupáním v moři (ač to pro holky znělo zpočátku docela hrozivě, přinejmenším Terezku nakonec finský saunování uchvátilo) nebo prohlídka Turku, tj. především katedrály a hradu. I to počasí až na první den vyšlo – což se hodilo zvlášť proto, že jsme skoro pořád jezdily na kole.
Jenže program je pořád nějak plnej. Minulý týden se sem až z dalekých Čech přijely podívat Terezka s Hančou, dneska ráno jsme se vrátili z výletu do Stockholmu a mezitím jsme třeba zkoušeli zahnat absintem smutek z odjezdů. Ještěže aspoň do školy mi chybí už jen jedna esej.
Hned v pondělí ráno nás pak čekala plavba do Stocku – tentokrát denní, jelikož na večer už nebyly levný lístky. Ale nakonec i těch 10 hodin na lodi vydalo za hodně hodně pěknej výlet. A zpátky už jsme se plavili v noci, takže jsme se opět mohli vyspat na těch nejpohodlnějších postelích na světě – v čistě bílých měkkých peřinkách vás do spánku jemně pohupuje moře a do ouška tiše vrčí lodní motory, no jéje…
A samozřejmě nesmí chybět pár fotek ze Stockholmu. Na první je Gytis, jeho litevská a hrozně milá kamarádka žijící ve Stockholmu a Gamla Stan – prostě ideální kombinace. Na další pak část jedné z památek UNESCO – Čínského pavilónu v parku v Drottingholmu, letním sídle švédské královské rodiny, a hlavně kaštany v plném květu. Určitě se vyplatilo s druhou návštěvou Stocku počkat a užít si tu krásu rozkvetlý zeleně, která městu dodala ještě větší kouzlo. No a nakonec foto z cesty zpátky, kde si vychutnáváme západ slunce nad mořem a opatrujeme unavenou Lenku. 
Tak to by byly nejaktuálnější novinky a na další si budete muset zase asi nějakou chvíli počkat. Podle současných plánů na červen by jich mělo bejt spousta… Tak mezitím můžete vesele komentovat :-)
Mohla bych tu pět sáhodlouhý chvalozpěvy na Irsko, ale stejně bych nikdy nevystihla, jak krásně tam bylo. Tak to shrnu stručně: výlet překonal i ty naše nejskrytější představy – jedinečný počasí, příroda, památky, pohostinnost i pivo, prostě nádhera. A vůbec, nejvýstižnější je asi fakt, že tam dokonce měli ZÁZVOROVÝ SUŠENKY!
Tak dneska ale fakt krátce, jelikož za necelých 5 hodin vyjíždíme do Dublinu a ještě nemám ani sbaleno.
Zdá se, že erasmáckej život nabral na plný obrátky a čas letí ještě rychlejc než kdykoliv předtím. Nejen proto, že končí škola a probíhá něco jako zkouškový, jaro je v plným proudu, takže všichni mají spoustu energie a elánu, ale hlavně proto, že se čím dál tím víc lidí loučí a – nadobro – odjíždí…
Mně odjela Gaëlle a už i Magali!!! :’-( Jestli je na erasmu něco negativního, tak je to právě ten šedivej mrak konce a loučení. Nemluvě o těch lidech, který už asi nikdy neuvidím, stejně není fér, když několik měsíců bydlíte se dvěma super holkama, zažijete spolu spoustu věcí a ony najednou zmizí a zůstane jen prázdnej byt. A i když si naslibujem hory doly návštěv, stejně už to nikdy nebude jako to spolubydlení. A co teprve pro ně – vybudovat si od základů novej život, na novým místě a s novýma lidma, pak jako když luskne prsty a všechno je pryč.
Ale zas krásný na tom je, jak jsou ty poslední dny intenzivní – když jsme chodili v 5 ráno po večírku na rozloučenou spát a v 9 zas přišli kamarádi na snídani, jenom abysme mohli bejt všichni až do poslední chvíle spolu…
A jelikož tu za všechny ty měsíce nemám moc fotek lidí, tak to dneska vezmu pořádně i s popiskama. Zleva: Mustafa, já, Ina, Magali, Hector a Gaëlle, za foťákem Christophe, na sobotním pikniku na Ruissalu (ostrov kousek od Turku). A teď už radši honem rychle skončím, jinak ráno nevstanu (jestli vůbec půjdu spát…).
Dnes pro změnu výprava za kulinářskými krásami cizích zemí
Druhej obrázek bohužel nemá s čokoládou nic společnýho. Jedná se o tradiční finskej velikonoční pokrm mämmi, vyráběnej prý ze sladu a podávanej se spoustou cukru a smetany. Gaëlle chutnal, mě jen první lžička. Podivná tmavě hnědá hmota je natolik hutná, že jsem měla problémy do sebe tu druhou dostat (a to nemluvím o předcházejících dvou hlavních chodech a následujících 5 druzích dezertů). Názory samotných Finů na mämmi se rozcházejí – náš hostitel ho prý pro jistotu nikdy neochutnal.
No, a jelikož jsem docela obklopená Francouzama, to by v tom byl čert, aby se mi nenaskytla možnost ochutnat několik pořádně plesnivých sýrů. Ve Finsku je neseženete (leda za nekřesťanský peníze), takže všichni moji Francouzi permanentně teskní po národním pokladu a veškeré návštěvy z domova náležitě vítají. A samozřejmě zcela právem. Pro mě byl nejlepší ten z kravského mléka… S trochou chleba a sklenkou vína… Ňam, doma by mě nepoznali.
A nakonec zpátky domů – můj neblahý pokus o české buchty. Těsto mi pořádně nevykynulo a málem jsem je připálila… Prý chutnaly, ale rozhodně jsem jim dobrou reklamu neudělala. No, příště se to pokusím napravit :-) Ještě jsem se chtěla pochlubit obrázkem z oběda, který se podával na trajektu – ohromný bufet plný rozmanitých pochutin včetně kaviáru, který jsem poprvé v životě snobsky ochutnala. Ale ještě se ke mně nedostaly fotky, tak třeba někdy příště. A na úplný závěr musím dodat: díky bohu, že už mám kolo a můžu některý kalorie vypotit. Jinak byste mě nepoznali a vrátila bych se jako Bibendum (neboli panák Michelin). :-)
