Whatever… Forever!

Tak dneska ale fakt krátce, jelikož za necelých 5 hodin vyjíždíme do Dublinu a ještě nemám ani sbaleno.

Zdá se, že erasmáckej život nabral na plný obrátky a čas letí ještě rychlejc než kdykoliv předtím. Nejen proto, že končí škola a probíhá něco jako zkouškový, jaro je v plným proudu, takže všichni mají spoustu energie a elánu, ale hlavně proto, že se čím dál tím víc lidí loučí a – nadobro – odjíždí…

Mně odjela Gaëlle a už i Magali!!! :’-( Jestli je na erasmu něco negativního, tak je to právě ten šedivej mrak konce a loučení. Nemluvě o těch lidech, který už asi nikdy neuvidím, stejně není fér, když několik měsíců bydlíte se dvěma super holkama, zažijete spolu spoustu věcí a ony najednou zmizí a zůstane jen prázdnej byt. A i když si naslibujem hory doly návštěv, stejně už to nikdy nebude jako to spolubydlení. A co teprve pro ně – vybudovat si od základů novej život, na novým místě a s novýma lidma, pak jako když luskne prsty a všechno je pryč.

Ale zas krásný na tom je, jak jsou ty poslední dny intenzivní – když jsme chodili v 5 ráno po večírku na rozloučenou spát a v 9 zas přišli kamarádi na snídani, jenom abysme mohli bejt všichni až do poslední chvíle spolu…

A jelikož tu za všechny ty měsíce nemám moc fotek lidí, tak to dneska vezmu pořádně i s popiskama. Zleva: Mustafa, já, Ina, Magali, Hector a Gaëlle, za foťákem Christophe, na sobotním pikniku na Ruissalu (ostrov kousek od Turku). A teď už radši honem rychle skončím, jinak ráno nevstanu (jestli vůbec půjdu spát…).