Whatever… Forever!

Tak dneska ale fakt krátce, jelikož za necelých 5 hodin vyjíždíme do Dublinu a ještě nemám ani sbaleno.

Zdá se, že erasmáckej život nabral na plný obrátky a čas letí ještě rychlejc než kdykoliv předtím. Nejen proto, že končí škola a probíhá něco jako zkouškový, jaro je v plným proudu, takže všichni mají spoustu energie a elánu, ale hlavně proto, že se čím dál tím víc lidí loučí a – nadobro – odjíždí…

Mně odjela Gaëlle a už i Magali!!! :’-( Jestli je na erasmu něco negativního, tak je to právě ten šedivej mrak konce a loučení. Nemluvě o těch lidech, který už asi nikdy neuvidím, stejně není fér, když několik měsíců bydlíte se dvěma super holkama, zažijete spolu spoustu věcí a ony najednou zmizí a zůstane jen prázdnej byt. A i když si naslibujem hory doly návštěv, stejně už to nikdy nebude jako to spolubydlení. A co teprve pro ně – vybudovat si od základů novej život, na novým místě a s novýma lidma, pak jako když luskne prsty a všechno je pryč.

Ale zas krásný na tom je, jak jsou ty poslední dny intenzivní – když jsme chodili v 5 ráno po večírku na rozloučenou spát a v 9 zas přišli kamarádi na snídani, jenom abysme mohli bejt všichni až do poslední chvíle spolu…

A jelikož tu za všechny ty měsíce nemám moc fotek lidí, tak to dneska vezmu pořádně i s popiskama. Zleva: Mustafa, já, Ina, Magali, Hector a Gaëlle, za foťákem Christophe, na sobotním pikniku na Ruissalu (ostrov kousek od Turku). A teď už radši honem rychle skončím, jinak ráno nevstanu (jestli vůbec půjdu spát…).

Mezinárodní kuchyně

Dnes pro změnu výprava za kulinářskými krásami cizích zemí

Dost bylo zápisků z cest, i když bych mohla přidat jeden z Petrohradu. Ale na ten je asi třeba počkat, než se mi všechny podivné zážitky a prožitky z Ruska uleží v hlavě a budu schopná je sesumírovat do aspoň trochu čitelný podoby. Takže protentokrát jsem vybrala několik fotek z různých večeří a cuisine/kitchen party. Teda to se tak úplně netýká té první fotky, kterou jsem ale nemohla vynechat – z exkurze do čokoládovny Fazer. Nakonec se z ochutnávek nevyklubala taková rajská hostina, jak jsme čekali. Oblíkli nás do návleků a koupacích čepic, sebrali nám foťáky a flašky s pitím a zavřeli nás do místnosti se stojanem plným různorodých bonbónů. „Tady ochutnejte kolik chcete, ale nic neberte ven, dostanete dárkovej balíček.“ Ani já nedokážu sníst moc čokolády najednou… :-(

Druhej obrázek bohužel nemá s čokoládou nic společnýho. Jedná se o tradiční finskej velikonoční pokrm mämmi, vyráběnej prý ze sladu a podávanej se spoustou cukru a smetany. Gaëlle chutnal, mě jen první lžička. Podivná tmavě hnědá hmota je natolik hutná, že jsem měla problémy do sebe tu druhou dostat (a to nemluvím o předcházejících dvou hlavních chodech a následujících 5 druzích dezertů). Názory samotných Finů na mämmi se rozcházejí – náš hostitel ho prý pro jistotu nikdy neochutnal.

Jedním z typických ruských jídel jsou pelmeně. Vypadají jako východní variace na tortellini a podávají se s koprem a zalité smetanou. Tyhlety jsem si dala v restauraci a chutnaly výborně, uvidíme, jak to dopadne s těma mraženýma, který jsem přivezla za poslední ruble.


Postupně se dostáváme zpátky do Evropy, tentokráte do Litvy. Na obrázku vidíte přípravu cepelínů, knedlíků plněných mletým masem, který nemají moc daleko k našim chlupatým knedlíkům. Vůbec litevská kuchyně není zas tak odlišná od naší – při jiný příležitosti jsme ochutnali jedno z jejich nejobvyklejších jídel, bramborový placky, ze kterých se vyklubaly trochu nedomyšlený bramboráky (možná to bylo kuchařem, ale bez česneku a majoránky to prostě nemůže bejt ono…).

No, a jelikož jsem docela obklopená Francouzama, to by v tom byl čert, aby se mi nenaskytla možnost ochutnat několik pořádně plesnivých sýrů. Ve Finsku je neseženete (leda za nekřesťanský peníze), takže všichni moji Francouzi permanentně teskní po národním pokladu a veškeré návštěvy z domova náležitě vítají. A samozřejmě zcela právem. Pro mě byl nejlepší ten z kravského mléka… S trochou chleba a sklenkou vína… Ňam, doma by mě nepoznali.

A nakonec zpátky domů – můj neblahý pokus o české buchty. Těsto mi pořádně nevykynulo a málem jsem je připálila… Prý chutnaly, ale rozhodně jsem jim dobrou reklamu neudělala. No, příště se to pokusím napravit :-) Ještě jsem se chtěla pochlubit obrázkem z oběda, který se podával na trajektu – ohromný bufet plný rozmanitých pochutin včetně kaviáru, který jsem poprvé v životě snobsky ochutnala. Ale ještě se ke mně nedostaly fotky, tak třeba někdy příště. A na úplný závěr musím dodat: díky bohu, že už mám kolo a můžu některý kalorie vypotit. Jinak byste mě nepoznali a vrátila bych se jako Bibendum (neboli panák Michelin). :-)