Yks olut, kiitos!

Neboli dvě lekce erasmácko-finské kultury…

Ve Finsku velice rychle zjistíte, že vám v každodenním životě bohatě stačí angličtina. Pokud chcete být na Finy milí, naučíte se moi moi (ahoj či dobrý den), kiitos (děkuji) a případně anteeksi (promiňte). A pokud chcete vypadat jako rodilý Fin (a nejste zrovna snědý Španěl), zapamatujete si ještě joo (čti jó – překládat snad ani nemusím), ei (ne) a tottakai (samozřejmě). S tím už můžete zapůsobit skoro v každé situaci, zvlášť třeba v obchodě, když navíc platíte kartou Nordea.
Jediným důvodem, proč se učit finsky, je tak jen vlastní zájem. Do začátku vám můžou pomoct třeba kurzy finštiny (například Survival course for exchange students – Kurz přežití pro výměnné studenty). Finština samotná není tak těžká, jak se zdá – výslovnost je podobná češtině, gramatika vypadá logicky, nemá členy ani nerozlišuje rody. Jenom slovíčka se učí celkem těžko – nepodobají se žádnému evropskému jazyku a člověk si je nemá podle čeho pamatovat. Tak uvidíme, jak dlouho mi motivace vydrží… (Podle toho, jak na tom jsou erasmáci, kteří tu jsou od minulého semestru, se bojím, že moc dlouho ne.)

A mimochodem – věta v nadpisu znamená „prosím jedno pivo,“ čímž se dostávám k druhé lekci. A k tomu, kde se na fotce vzal tácek Staropramenu. Jednoduše. Našla jsem ho v klubu, kde čepují irské pivo a kam jsem přišla s partou Francouzů a dvěma Rusama na finský jazz… Českého piva se tu jinak prodává hodně, ale je mnohem dražší než finské, které je i tak pekelně drahé. Obecně je tu pivo daleko slabší než v Čechách a spolu s ciderem je to jediný alkohol, který můžete koupit v normálních obchodech. Všechen tvrdší drží pod palcem státem spravovaný řetězec Alko. V hospodách a barech je pivo samozřejmě taky poměrně drahé, a proto se většina erasmáků každou středu stahuje do klubu Onnela, kde dostanete půllitr za euro – pokud seženete speciální kartičkou na jméno. Ani nemusíte mít svoji vlastní, ale někdy je pak potřeba přesvědčit barmana, že se opravdu jmenujete Sebastian.